Články

Detail článku

Strnyho výsadkářský deník, 3. část
Velitelský čas – 22.40. Přijíždím na velitelský můstek, základnu štábu výsadkové skupiny. Zní to tak honosně, člověk by, milý deníčku, čekal moderní hi-tech technologie, samopaly made in USA a obrněná vozidla kolem dokola. No, ono to zase tak daleko od pravdy nebylo – měli jsme mobil. Dokonce i ty samopaly byly, jen byly vyráběné v Číně. A místo obrněných transportérů jsme měli rezavou cisternu. Ale to nebylo vůbec důležité! Hlavní bylo, že jsme tam byli my! Hlavní štáb výsadku. Na římse u kamen s hloubavým výrazem odpočíval náčelník Zdeněk (nostalgicky vzpomínající na svá léta na vojně), vedle něj já, civil v mundúru Strny (prosebně doufající, že nikdy neuvidí kasárna zevnitř) a naproti nám neotřelé, krvelačné a naprosto chladnokrevné členky naší zpravodajské složky D.R.B.N.A., vojanda Kika a vojanda PájKa. Celou tuto sestavu doplňoval nezbytný speciální vojenský pes vycvičený pro operace ve vysoké trávě. Místností se rozléhalo praskání dřeva a velice aktivní činnost zpravodajek.
Velitelský čas 23.00 (teď to vím naprosto přesně, zhruba). S náčelníkem se odhodlaně vrháme do aktivní služby. Oblékáme si noční kamuflovací uniformy. Ze stolku bereme dva krutě vypadající samopaly s baterkami. Kontrolujeme zásobník – je plný. Zkoušíme prvních pár střel. Už po náčelníkově druhé střele poznávám jistý rozdíl mezi našimi zbraněmi. Ta jeho udělá „Ra-ta-ta“ a vystřelí munici. Ta moje udělá „Křup“ a praskne spoušť. Snažím se, aby na to náčelník nepřišel a já nebyl terčem posměchu, proto se vždy při střelbě otáčím k němu zády a pusou přidávám zvukovou kulisu „Ra-ta-ta-ta“. Výsledek takřka nerozeznatelný. Jen na otázku „Kde jsou všechny kuličky, které jsi vystřelil“ zatím jen marně vymýšlím odpověď. Po pár minutách výcviku se zbraněmi se vydáváme na hlídku k blízkému stanovišti.
Za chvíli se již blížíme k cíli – Rychlovské rybníky. Naším úkolem bude hlídat toto stanoviště a na případné výsadkáře zamířit naše zbraně a se zvoláním „Stůj, kdo tam!“ na ně posvítit baterkou. Rozdělujeme si pozice. Já dostávám zadní stranu rybníka. Ještě před rozdělením mě náčelník varuje, ať dávám pozor, že jsou na zemi kluzké kořeny – ano, švihl jsem sebou o zem už u prvního stromu. V tom okamžiku se ozvalo také druhé „Křup,“ které už mou spoušť odrovnalo naprosto.
Pochodujeme kolem dokola už asi půl hodiny a u náčelníka zatím nebyl zpozorován žádný větší rozruch. Zato na mé straně hráze byl život o mnoho veselejší. Díky mé soustavné paranoii, že „v lese něco je“ jsem ustavičně mířil svou nepoužitelnou zbraní tu na ohradu, tu na vodu, tu na pařez a volal „Stůj, kdo tam“ Milý deníčku, jsem si jistý, že ta poslední ještěrka se mi už vysmála do obličeje.
Přiřazeno k akci: 259Vložil: Strny, 2011-11-11 16:39:45
Asociace turistických oddílů mládeže v ČR, TOM 3003 PAWNEE, Bystřice pod Hostýnem; pawnee(at)seznam.cz