Články

Detail článku

Strnyho výsadkářský deník, 1. část
Milý deníčku, dnes se Ti chci svěřit se svým dalším dobrodružstvím. Neboj se, tentokrát z toho vyvázneš suchý!
Rozhodl jsem se, že se letos budu nočního výsadku účastnit z druhé strany, z té, která má nohy v teple (bohužel jsem se později přesvědčil o naprostém opaku). Vše začalo ve 21.00 velitelského času (plus minus čtvrt hodiny). Ještě před tímto okamžikem jsem se od velitele výsadkové jednotky Zdeňka Rolince, blíže nespecifikovaného, toho času bývalého, poddůstojníka, dozvěděl, že pro tuto noc budu, mimo jiné, velitel výsadkového vozu FIAT (no, velitel…vzhledem k tomu, že jsem byl jediný, kdo neměl po cestě zavázané oči, byl jsem spíše jednooký mezi slepými – zapomněl jsem si totiž doma brýle). Všechno šlo hladce až do okamžiku, kdy přede mne byla položena mapa. Náčelník prstem ukázal na místo X a hřmotným hlasem pronesl „Tady je vysadíš.“ Polil mě pot. Nejen, že jsem neměl ponětí, kde se to místo X nachází, ale já navíc neměl ani páru, ze kterého úseku je celý ten výřez (nehledě na to, že tam byl velkým tučným písmem napsán nápis Prusinovice – asi 2 cm od místa X).
Velitelský čas 21.40 (bo tak nějak). Rázným krokem vycházím z klubovny a odhodlaným hlasem volám do pléna „Jedna skupiny Bystřičáků za mnou.“ Hodilo by se teď, pro dobrodružný nádech, napsat, že se ulicí rozhostilo ticho. Jenže popravdě to spíš bylo tak, že nikoho mé, tři minuty připravované, zvolání ani trochu nevzrušilo. Zkusil jsem to ještě jednou. Na šestý pokus se ke mně nejistě přiblížila skupinka vedená odhodlaným, skoro poddůstojníkem, Petrem (hodností Svobodník). Usedli nedůvěřivě do vozu a mlčky sledovali dění okolo sebe. Zadal jsem svůj první rozkaz „Zavažte si oči“. Čekal jsem jednohlasné „Ano, pane!“ Jaké však bylo mé překvapení, když unisono odpověděli „Nemáme čím.“ Věděl jsem, že pro morálku mužstva je důležité, abych si zachoval chladnou hlavu a bleskově vymyslel nějaké chytré řešení. A taky že ano! Svobodníku Petrovi jsem zavázal oči šátkem kolegů z palestinské armády a přes vzrůstem malé, ale duší velké, bojovníky jsem přehodil deku. Vyjíždíme!
Velitelský čas 22.15 – bloudíme v Prusinovicích. Dostal jsem za úkol zmást výsadkovou skupinu tak, aby nepoznali po paměti, kam jedou. To mi nemuseli říkat dvakrát. Už na začátku obce jsem zapomněl odbočit, tudíž jsem ji celou projel po hlavní silnici a musel jsem se tudíž na místě otočit. (Zmatení prvé). Vzhledem k tomu, že jsem se zaposlouchal do rádia, byl jsem nucen se na začátku obce otočit znovu (Zmatení druhé). A k tomu všemu jsem místo doprava zatočil doleva a tudíž mi nezbývalo, než se u kostela vytočit, zatím, naposledy (zmatení třetí). Zbývalo jediné, zastavit nějaké domorodce. Štěstí stálo na mé straně a už po půl minutě potkávám dvojici mladých lidí. Rozsvěcuji světlo uvnitř vozidla, vytahuji mapu a prosím o pomoc. Věřím, že výraz, jaký měl v očích onen mladý muž při pohledu dovnitř automobilu, Ti, milý deníčku, nemusím popisovat. „To je na dlouhé vyprávění“ vysvětluji mu. Začíná s vysvětlováním, jak se dostanu k místu X. Jeho odpověď mě ovšem velice zarazila. „Musíte projet Rohálovem a na první odbočce zahnout doprava“ šeptá mi do ucha, neboť rychle pochopil, že má posádka nemá nic tušit. Byl jsem zděšen. Nikde na mapě Rohálov, milý deníčku, NEBYL!!!! Co teď?
Přiřazeno k akci: 259Vložil: Strny, 2011-11-06 23:17:13
Asociace turistických oddílů mládeže v ČR, TOM 3003 PAWNEE, Bystřice pod Hostýnem; pawnee(at)seznam.cz