Články

Detail článku

Strnyho zadákův deník, 4. a poslední část
Cestou dál se už nic zvláštního nestalo. Až na jednu takovou drobnou maličkost. A to – jak přišel Vojta ke svému indiánskému jménu. Myslím, že druhá část „- zachránil párek“ je mým věrným čtenářům po přečtení předchozího dílu asi jasná, teď je na čase prozradit vám, jak to vlastně bylo s tou první půlkou.
Přijíždíme k poslednímu jezu naší plavby (snad – lépe řečeno, už si to nepamatuju). Vytahujeme lodě z vody (tahle činnost mě už pomalu, ale jistě přestává bavit, stejně je budeme muset pod jezem zase vrátit zpátky – nebylo by lepší je pustit po proudu?) Nedá se nic dělat, i naše loď musí na břeh (grrr). U tohoto jezu nastává čas na větší odpočinek. S nadšením odhazuji zatuchlou vestu a po zážitku s Hančou taky ždímám tričko a chlupy na nohách. Společně s ostatními vedoucími ulehám do lodi a vedu filozofické debaty o důležitých problémech lidstva (například zjišťuji, že nejsem sám, komu se chce na záchod – takže tyto debaty mají i své zakončení u keře, ale to jsem odbočil). Dětem, jakoby voda nestačila a tak využívají plytké vody dvacet metrů od jezu a hází po sobě blátem. S ostatními ležícími s nadšením pozorujeme jejich zábavu a sázíme na své šampióny. Asi po deseti minutách přichází zvláštním krokem k naší lodi Vojta. Vzduch zhoustl průšvihem. Můj háček jde nenápadně ke mně. Natahuje hlavu k mému uchu a šeptá: „Jirko, nemohl by jsi se jít podívat se mnou tam do vody, já tam někde ztratil botu.“ Přiznám se, můj milý deníčku, že v tu chvíli jsem neměl ponětí, zda se začít smát nebo plakat. Vzhledem k tomu, že jsem ale už delší domu docela pohodlně ležel v lodi a zrovna před chvílí si našel tu nejlepší polohu, díval jsem se okolo a hledal, na koho bych to hodil. Zdeňa zrovna vstával chystajíce se jít k toaletnímu keři. To neměl dělat. Vysvětluji Vojtovi, že mi zrovna není dobře, že mám asi úpal, hrozně mě bolí nohy a nemůžu se hnout – a samozřejmě jej vysílám k náčelníkovi. Musím říct, že Zdeňovu reakci jsem docela čekal – a podle následného úsměvu soudím, že ji čekali i všichni okolo „Ješiš!“ vypustil ze sebe náčelník se svým jedinečným přízvukem nad „š“ a chytajíce se přitom za čelo. Docela jsme se divili, že s Vojtou k vodě šel, ale nakonec se ukázalo, že jej šel pouze doprovodit a přehodit problém na dalšího vedoucího. Tentokrát se terčem stal jistý starší hoch z ValMezu. Zřejmě bych, můj milý deníčku, kecal, kdybych řekl, že jsem mu dával velké naděje. Ale ukázalo se, jak slabomyslný jsem byl. Tento bodrý mládenec se svého úkolu skutečně chopil a asi po osmi minutách hledání a vzkazek ze břehu, ať se na to vykašle, že to stejně nemá cenu, se najednou ozvalo „Mám ji!“ A skutečně, tento hrdina držel ve své pravé ruce za tkaničku Vojtovu zablácenou botu. Obecenstvo tleskalo a radovalo se, nebýt tak líní, tak urobí i stendyng ouvejšns.
Tímto, můj milovaný deníčku, zřejmě končí ta nejzajímavější část celého víkendu. Přijíždíme do konečného místa, vytahujeme lodě (tentokrát už s vědomím, že zpátky už je dávat nebudeme muset), čistíme je a po jisté námaze se je snažíme balit do lodních pytlů a skládat do auta. Večerní program mají v merku Zlatošípáci, bude se vařit soutěžní kotlíkový guláš. Všichni už pracují jako včelky, sekají cibuli, vaří vodu, kuchají kabanos a krájejí brambory. Já vedu výpravu za dřevem (nutno dodat, že nejbližší les byl asi deset minut cesty). A protože vím, že každá skupina potřebuje svého vůdce po celou dobu činnosti, tak všem těm pracantům (nutno podotknout, že naše děti tvořily asi dvě procenta celé výpravy) ukládám činnosti, ukazuji, kde je les, jak vypadá suché dřevo a při každé vhodné příležitosti je chválím, abych u mužstva udržel morálku. Všichni pracují jako včeličky. Asi po dvaceti minutách mají děti nasbíráno dostatek dřeva a vydáváme se zpět k tábořišti. Po cestě jim samozřejmě dříví opět padá a tak se držím vzadu a ty chudinky popadané zvedám, abych pak mohl být také pochválen, jak pěkně jsem to dřevo nanosil. Začalo se vařit, všude to vonělo a dýmilo. Posléze přišla na řadu žranice, ovšem nejprve bylo důležité nechat toto božské jídlo ochutnat přísné porotě. Během jídla se na poli začala objevovat velice hustá mlha, která se posouvala směrem k nám a stoupala od země skoro vzhůru. Když jsme ji uviděli, okamžitě se ze všech vedoucích staly děti a podobně jako ony, když si hrály s blátem, jsme my hráli v mlze na schovku a „Kdo dočůrá vejš“. Pak následovalo večerní rozloučení se s kytarou a spánek. Ráno zase rozcvička, balení a odjezd domů. Tento poslední den již moc rozepisovat nebudu, můj milý deníčku, protože se v něm nic zvláštního nestalo. Až na skutečnost, že po návratu domů, nám na nádraží Vojta oznámil, že si u ValMezáků zapomněl svou plovací vestu.
Tímto se s Tebou, můj milý deníčku, i s Vámi, mí věrní čtenáři loučím a těším se s Vámi v některém ve svým dalších příběhů, kterými Vás budu, jak doufám, ještě chvíli zásobovat, ba co, až přímo dusit. Mějte se a vodě ahóóóóój!
Přiřazeno k akci: 247Vložil: Strny, 2011-07-05 17:17:41
Asociace turistických oddílů mládeže v ČR, TOM 3003 PAWNEE, Bystřice pod Hostýnem; pawnee(at)seznam.cz